Kdekdo by si přál bydlet ve svém. Tedy mít svůj dům nebo byt. Jenže ne každý má to štěstí, že se na vlastní bydlení zmůže. To si přece musí pořídit každý za své peníze, a vezmeme-li si, kolik si našinci vydělávají, pak je zřejmé, že na to jednoduše není snadné peníze sehnat. A tak není divu, že se kdekdo musí spokojit s nějakou tou méně dokonalou alternativou. Někdo žije v nájmu, někdo třeba přehnaně dlouho u rodičů… Prostě jak se dá.
Ale i ti, kdo na to nemají finanční prostředky, často touží po svém vlastním bydlení. Protože mít dům nebo byt, který člověku patří a ze kterého ho nemůže nikdo vyhnat a kde mu také nikdo nemůže svévolně zvyšovat nájem, to je zkrátka ideál.
A když někdo na vlastní byt nemá, vezme si na něj často aspoň hypotéku. Protože díky té může byt, který si pořídí za tuto půjčku, považovat skoro za svůj. Protože dokud splácí, je vše v nejlepším pořádku, a když je pak taková hypotéka splacena, je onen objekt už skutečně jenom jeho.
Jenže soukromé nemovitosti lezou do peněz. Jsou drahé a čím dál dražší, a tudíž na ně lidé leckdy ani bankovní hypotéku neseženou. Potřebovali by si totiž půjčit takovou sumu, jakou by podle mínění banky a třeba skutečně nebyli ani schopni splácet. A to se pak žadateli logicky nevyhoví.
.jpg)
A nakonec tak může nastat situace, kdy se prostě musí člověk smířit s tím, že už mu není pomoci a vlastní byt mít nebude. Aspoň dokud si finančně nepolepší. Nebo dokud nenajde jiné, podobně vypadající řešení. Jímž je třeba družstevní byt. Družstevní byty se totiž prodávají laciněji než ty skutečně soukromé. A protože se tu platí méně, je logické, že se i nižší hypotéka na družstevní byt snáze splatí. A tedy na ni dosáhnou i hůře finančně zajištění lidé. A tak je hypotéka využitelná ke koupi družstevního bytu vlastně často ideální volba. Protože se ve družstevním bytě žije dokonale, ale daleko dostupněji. A to je šance, kterou si leckdo nenechá ujít.